...
Kdysi byl svět velkou polokoulí
tvořenou kloboukem nebe
a pahorkatou plání s vysokou travou,
která podle nálad větru stoupala, klesala, vlnila se
či zmítala při dunivých tónech bouří.
Ten svět byl tenkrát
plný západů slunce, zpěvu ohňů
a vůně narudlé hlíny,
jež v dobách plynoucích líně
jak voda v meandrech stepních řek,
byla jim otcem i matkou.
Mnohokrát Měsíc zastínil Slunce,
než nastaly dny, kdy zem slábla
a mizela jim pod nohama.
Marně jí vraceli krev její krve.
Potom k nim, bezkrevným a slabým,
začaly přicházet kameny
a rostly tak rychle,
jak mizela voda i tráva
i dary Bílé bizoní ženy.
A když k nim nakonec
přestaly mluvit hlasy,
přijali do svých očí prázdno,
usedli na skalnatý břeh a čekali.
Tak je pohltila noc.
...
